Zraková vada je překážka, ale…
Co myslíte, jak složité je střílet doprostřed terče na různé vzdálenosti? A co potom, když na terč nevidíte? Máte nyní pocit, že je to nemožné? A co třeba hraní na hudební nástroj poslepu? Obtížné že? Dalo by se říct, že vykonávat jakoukoliv pohybovou aktivitu je bez očí prakticky nereálné. Opak je pravdou, i když je fakt, že zcela bez problémů a chyb nelze vykonávat téměř nic.
Nyní Vám nabízíme náhled pod pokličku patnáctiletého Viliama (Vilko) ze slovenských Košic, který je naším hrdinou, protože jako člověk s vážným problémem se zrakem svými aktivitami neuvěřitelně motivuje ostatní lidi trpící zrakovými vadami. Postihla ho totiž oční genetická nemoc zvaná „Stargardtova choroba“, kterou trpí také náš Martin. S Vilkem jsme přišli do kontaktu díky jeho mamince, se kterou jsme se seznámili již před časem. Se svým bratrem Riškem a rodiči založili velmi motivující projekt zvaný „Blind Sport Slovakia“. Před několika týdny se nám s nimi podařilo spojit a uskutečnit velice zajímavý rozhovor. Máte se opravdu na co těšit!
ROZHOVOR S RODIČI
Povíte nám něco o Vašem projektu “Blind Sport Slovakia”?
Náš projekt začal tím, že jsme zprovoznili webovou stránku „blindsport.sk. Následně jsme začali některé věci publikovat také na facebookové platformě „Blind Sport Slovakia“. Umisťovali jsme tam fotky se známými sportovci, se kterými jsme měli tu čest se potkat. Webovou stránku jsme poté chtěli rozšířit, aby se mohli i ostatní lidé inspirovat a začít sportovat. V tom nám ale zabránil koronavirus, takže to nyní trochu stojí. Projektu se chceme věnovat i nadále, jen je potřeba trochu více času. Celá myšlenka realizace vznikla až ve chvíli, kdy naši kluci začali ztrácet zrak.
Z pohledu veřejnosti jsou totiž nevidící na Slovensku tak trochu v pozadí. Máme podezření, že jsou utlačováni na úkor zdravých i jinak tělesně handicapovaných.
Synům Richardovi a Viliamovi je nyní 14 a 15 let. Když přestali vidět, bylo jim devět a deset. Jako rodiče jsme jim chtěli vybrat sport, který je bude bavit, a tak jsme hledali něco pro mladé lidi. Jsme totiž přesvědčeni, že sport výrazně napomáhá socializaci lidí. Tato podpora pomohla i našim klukům, kteří se nevzdali, chtějí žít normální život, sportovat a dosáhnout vytyčených cílů.
Starší syn Viliam (Vilko) navštěvuje sportovní gymnázium a mladší Richard (Riško) se tam také chystá. Řekla bych, že ten je do sportu zapálený ještě více.
Když jsme zjistili, že Vilko ztrácí zrak, absolutně jsme netušili, co je to za nemoc a jak k ní přistupovat. Snažili jsme se na Slovensku najít někoho, kdo by nám objasnil, o co se přesně jedná a jaké jsou vyhlídky do budoucna. Bohužel se to nesetkalo s úspěchem. S informacemi nám pomohla až p. docentka Lišková z pražského genetického centra. Ta nám sdělila, o jakou chorobu jde. Bohužel se jedná o oční genetické onemocnění zvané „Stargardtova choroba“. Byli jsme první ze Slovenska s touto nemocí, s kým se setkala. Zanedlouho poté se s touto diagnózou setkala u dalšího pacienta. Řekla: „Tak máme dalšího člověka. Mohu dát Váš kontakt ostatním?“ Těmi jsme byli my. Samozřejmě, že p. docentka dostala náš souhlas a nyní díky tomu utváříme komunitu lidí, kteří mají stejnou nebo podobnou zrakovou indispozici. Mezi sebou si teď vyměňujeme různé zkušenosti a rady.
Vilko se dříve věnoval lukostřelbě, kterou později vyměnil za střelbu z pušky (vzduchovky). Také rád hraje na klavír. Je spíše takový klidnější typ, který prolíná sport a uměleckou sféru. Dříve hodně maloval, ale díky ztrátě zraku musel přestat.
Před pár lety jsme se potkali s paralympijským reprezentantem v lukostřelbě, což vedlo k zájmu Vilka se tomuto sportu věnovat. Lukostřelba nevidomých na Slovensku nebyla vůbec známa, což jsme chtěli změnit. Začali jsme tím, že jsme tento sport představili předsedovi Slovenského lukostřeleckého svazu, který doplnil pravidla, a tím mohl Vilko soutěžit i se zdravými lidmi ve své kategorií „Visually Impaired“ / „Zrakově znevýhodnění“. Vše se vyvíjelo správným směrem a Vilka sport bavil. Měli jsme odjet na mistrovství Evropy do Itálie, ale bohužel nám do toho vstoupila doba koronaviru. S tím, jak se dlouho nemohlo nikam cestovat, se bohužel nepodařilo tento sport udržet ani šířit dále do veřejnosti. Navíc jsme na trénování neměli žádné prostory. Vilko nedávno nastoupil na sportovní gymnázium, kde jej, místo lukostřelby, zaujala střelba z pušky (vzduchovky). Víte, tím, že lukostřelba neměla na Slovensku sportovní zastoupení a zázemí, neměl by Vilko dále s kým soupeřit. To střelba ze vzduchovky byla mnohem populárnější. Na Slovensku máme jednoho reprezentanta v paralympijské střelbě a také dalšího sportovce z Bratislavy, který také zkouší střílet. Říkali jsme si, že by byli tedy zatím alespoň tři. Tento sport, na rozdíl od lukostřelby, již bude mít zastoupení na paralympiádě v roce 2028 v Los Angeles. Para střelba z pušky funguje na principu zvukového zaměřovače, kdy je na terči umístěna infračervená dioda. Čím blíže ke středu terče míříte, tím je zvuk hlasitější. Pokud zaměřujete přesně prostředek, pak je zvukový signál přerušovaný. Myslíme si, že mnoho zrakově handicapovaných si nedovede vůbec představit, jak by tento sport vykonávali. Kdyby se ale někde na internetu objevily návody nebo nějaká videa, věříme, že by měla para střelba z pušky daleko větší zastoupení. My jsme určitě pro to, aby se tento sport rozšiřoval do povědomí dalších lidí. Chceme více konkurence, protože ta nás posouvá dále. Nepřejeme si, aby handicapovaní chlapci a děvčata stagnovali a byli do sebe uzavření.
Riško je reprezentant ve sjezdovém lyžování. Během léta trénuje na vodních lyžích, aby se udržel v kondici na zimu. Dříve běhal, ale to mu trenéři nedoporučovali, protože se při tom prý vytvářejí jiná svalová vlákna, která pro lyžování nejsou žádoucí.
Chceme Vás podpořit! Jakým způsobem to můžeme udělat?
Podpora se netýká ani tak nás, jako lidí, kteří jí potřebují. Víceméně nám uděláte radost, pokud budete informovat lidi, aby také sportovali, protože handicap není překážkou. Vždy lze najít cestu, pomocí které je možné dosáhnout svých cílů. Tuto myšlenku je potřeba šířit.
ROZHOVOR S VILKEM
Můžeš nám říct něco o sobě?
O zrak jsem přišel v devíti letech. Nemoc se začala projevovat progresivně. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělat, jak se s tím vůbec vyrovnat. Nakonec jsem si řekl, že místo sezení se založenými rukami bude lepší, když se začnu věnovat něčemu, co mě bude bavit. Rozhodl jsem se tak dělat sport. Tenkrát jsem na motivačním kempu zkoušel střílet z luku, pušky, hrát tenis, stolní tenis a tak dále. Tam se tehdy objevil jeden lukostřelec, který přijel na vozíčku. Protože ze všech sportů, které jsem si tam vyzkoušel, mě nejvíce zaujala právě lukostřelba, začal jsem střílet s ním. Dokonce se mě ujal a asi rok se mi příležitostně věnoval. Byla to zkušenost k nezaplacení. Předal mi opravdu mnoho rad a dost mi pomohl se začátky. První tři lukostřelecké soutěže, kterých jsem se zúčastnil, se konaly v Petržalce, městské části Bratislavy. Musel jsem se tam spoléhat již sám na sebe. Do soutěží jsem se dostal díky své rodině, která mě neustále podporovala a v neposlední řadě také díky předsedovi lukostřeleckého svazu, p. Hurbanovi. Byl ke mně velice vstřícný a vymyslel pravidla tak, aby se soutěže mohli zúčastnit i nevidomí. Tenkrát mi v Bratislavě nešlo o umístění, ale o to, abych se každou soutěž zlepšoval a překonával sám sebe. Medaile byly druhořadé a znamenaly pro mě upomínky na soutěže, kterých jsem se zúčastnil. Nejpodstatnější byla vždy zpětná vazba, kdy jsem si v hlavě přehrál celou soutěž a vyhodnotil, co bylo dobré a co bych příště mohl udělat lépe. V jedné soutěži u nás na východě Slovenska si pamatuji, že jsem nastřílel mnoho bodů. Byl jsem opravdu moc spokojený. Lukostřelbě jsem se věnoval asi pět let. Ze začátku jsem si vyzkoušel jak střelbu z olympijského luku, což je klasický dřevěný luk, tak z mechanického kladkového luku. Kladky jsou umístěné na konci ramen a jsou většinou kovové. Jejich účelem je usnadnit držení napnutého luku. V případě klasického olympijského luku platí, že čím více jej natahujete, tím větší váhu cítíte. U mechanického je to přesně naopak. Tím, že má kladky, které jej pomáhají lépe držet napnutý, se váha s tahem postupně snižuje a na konci tahu je zhruba poloviční než na začátku. Z olympijského luku jsem střílel asi tři roky. Pak jsem jej vyměnil za zmiňovaný mechanický.
Nakonec, bohužel tím, že lukostřelba jako sport neměla přílišné zastoupení, jsem se rozhodl pro střelbu z pušky (vzduchovky). V roce 2028 se bude konat paralympiáda v Los Angeles, na které opravdu nechci chybět. Snad mezitím dost natrénuji, abych tam byl úspěšný. Je to můj, řekněme, dlouhodobý cíl. Ze vzduchovky jsem začal střílet od začátku září tohoto roku.
Nyní absolvuji sportovní gymnázium v Košicích, kde se také střelbě věnuji. Tam je nás zatím šest střelců. Pět bez handicapu a já. Rozvrh v rámci školy mám nastaven tak, že v pondělí mám po vyučování regeneraci, v úterý a ve čtvrtek absolvuji od čtyř do šesti večer kondiční tréninky a středy až pátky mám vyučování od sedmé do půl desáté. Tyto dny absolvuji tréninky od půl desáté do dvanácti hodin. Zatím tam střílím na elektronický terč, tedy bez nábojů a spíše se zaměřuji na stabilitu postoje. Ve 12 hodin jdu na oběd a od jedné do čtvrté hodiny odpoledne mám opět vyučování. Nejsem tedy skoro vůbec doma.
Aby toho nebylo málo, baví mě také hraní na klavír. K tomu mě náhodou přivedla myšlenka si něco zkusit zahrát jen na základě mé představivosti. Moje babička totiž klavír měla. 19. a 20. října letošního roku se konala oslava výročí školy, na kterou jsem byl pozván, abych hrál. V rodině mám jen strýce, který hraje ve filharmonii na violu, takže jsme pouze dva z rodiny, kteří hrají na hudební nástroj. Když se na to podívám zpětně, tak si říkám, že vlastně ani nevím, proč jsem si zvolil zrovna hraní na klavír. Nějak jsem si to zkrátka oblíbil. Zato kytara a jiné hudební nástroje mě nelákaly vůbec.
Čeho chceš dosáhnout a jaké máš sny?
Sport je pro mě úplně nejvíc. Můj cíl je zúčastnit se paralympiády. Pokud bychom se bavili o krátkodobém horizontu, pak bych chtěl být součástí mezinárodní soutěže v Hannoveru v Německu, která se bude konat 28. dubna – 8. května 2023. Ideální by bylo, kdybych se tam umístil do osmého místa. Hraní na klavír beru spíše jako zálohu, pokud bych ve sportu neuspěl. V takovém případě bych šel po maturitě na dvouleté studium a věnoval se oboru “Ladič na klavír“.
Kdybych byl nevidící a chtěl bych se od tebe naučit střílet z luku či pušky, co bys mi poradil?
Při lukostřelbě jde jen o to se dobře postavit a být si jistý. Pokud střílíte z pušky, musíte mít stabilní postoj. Je tam implementovaný zvukový zaměřovač, který funguje na bázi infračerveného záření. Čím vyšší zvuk slyšíte, tím blíže ke středu terče míříte.
Máš nějaké další koníčky?
Sem tam hraji basketbal či fotbal a občas chodím na paddleboard.
Nejnovější komentáře