Ambasador brýlí OrCam pro ČR

Znenadání přišel o zrak, což mu otevřelo nové možnosti…

Řeč je o Tomášovi Kadlecovi ze Stříbra, který před 5 lety náhled ztratil zrak. Stejně jako ostatní hrdinové z této rubriky, je i Tomáš v něčem výjimečný. Od doby, co přestal vidět, v jeho životě nastalo několik událostí, které jej dohromady otočily o 180 stupňů. 

My jsme se s Tomášem spojili a s jeho souhlasem uskutečnili rozhovor, ve které nám na všechny otázky poměrně obsáhle odpověděl. Níže si tedy můžete rozhovor přečíst.

Prosím, řekneš nám něco o sobě?

Ahoj, jmenuji se Tomáš Kadlec, je mi 30 let a bydlím ve Stříbře. Mám přítelkyni, přičemž rozdíl mezi námi je 9 let. Společně jsme si nedávno pořídili nový byt. Oba jsme nevidomí. K procházkám či jiným cestám mimo domov využívám svého parťáka, slepeckého psa, který mě vždy dovede tam, kam potřebuji. V současné době nemám práci, která by mi zajišťovala stálý příjem. Pouze spolupracuji se společností Equipa, která dodává kompenzační pomůcky či kamerové systémy s hlasovým výstupem. Má role spočívá v tom, že radím lidem, jak využívat IT technologie, jako je například mobilní telefon či počítač, popřípadě je dokážu odkázat na jiného odborníka. Momentálně máme novinky Envision Glasses (brýle pro nevidomé), které jsou dostupné od poloviny srpna 2022, a také OrCam Read, což je nejlevnější čtečka textu v České republice pro nevidomé nebo slabozraké.

Slyšeli jsme, že trpíš zrakovým onemocněním. Můžeš nám k tomu něco říct?

Ve svých 19 letech jsem začal cítit, že s očima nemám něco v pořádku. Objevily se záněty spojivek, a to v obou očích najednou. Takovou bolest bych opravdu nikomu nepřál. Posléze se mi na jednom oku slepila sítnice se zornicí. To ve mně vyvolalo obrovské obavy, a tak jsem byl donucen podstoupit operaci. Po zákroku mi lékaři řekli, že mám oko plné krve, ale že se to prý vstřebá. Ovšem po roce se vůbec nic nezměnilo, načež mi bylo lékaři oznámeno, že se s tím již nedá nic dělat. Operaci tedy hodnotím jako velice nepovedenou. Aby toho nebylo málo, mé druhé oko začalo také stávkovat a onemocněl jsem cukrovkou. „No nic, nemá cenu sedět s rukama v klíně, ale snažit se něco dělat“, říkal jsem si.

Co byla první věc, kterou jsi udělal po zjištění, že trpíš onemocněním zraku?

Na tento okamžik si přesně nepamatuji. Tak nějak jsem postupem času pociťoval, že se situace horší. Začínal jsem vidět čím dále, tím hůře. Byl jsem donucen vnímat prostor trochu jinak. To víte, když jsem si myslel, že před sebou mám překážku, která se tam ve skutečnosti nenacházela, po každé jsem se instinktivně lekl. Paradoxně, čím více se mi zrak horšil, tím méně těchto situací nastávalo. I zde tedy platí, že vše špatné je pro něco dobré.

Zlom nastal začátkem června 2017, když jsem se ráno probudil a neviděl vůbec nic. To mě tak psychicky složilo, že jsem týden pouze ležel a neměl žádnou chuť k jídlu. Také hygiena bylo pro mě cizí slovo. Opravdu vůbec jsem neměl chuť do života. Motivace vstát z postele a něco dělat byla na bodu mrazu. Avšak po několika dnech, co jsem si touto strašnou a nezáviděníhodnou situací prošel, se mi do těla a hlavy nalila energie. Začal jsem jakžtakž fungovat.

Jak ses s touto situací vyrovnal?

Nebylo to ze dne na den. Potřeboval jsem trochu více času, abych se s kombinací svých myšlenek a pocitů srovnal. Trvalo to asi jeden rok, než jsem si uvědomil, že takový styl života mě nebaví.
Rok jsem bydlel v bytě s přítelkyní, která ode mě odešla. Já jsem tam tak zůstal sám. Rozloha tohoto bytu byla 115 m2, tudíž bylo jasné, že takto velký byt je mi k ničemu. Ano, bydlel tam se mnou malý pes, ovšem ten mi na účty nepřispěl. V té době jsem ještě neměl ani bílou hůl. No, nezbývalo mi nic jiného než byt pustit a najít si něco menšího, kde nebudu muset platit tak vysoké nájemné. Nakonec jsem se přestěhoval ke svému otci ve stejném městě. Teprve tehdy jsem dostal první kompenzační pomůcky. Upřímně jsem si nedokázal vůbec představit, že vyjdu ven na ulici a lidé mě uvidí nahmatávat okolí s bílou holí. Měl jsem pocit, že i přesto, že jsem neviděl vůbec nic, vnímal jsem pohledy ostatních kolem mě. To jejich šuškání se totiž nedalo přeslechnout. To byl jeden z důvodů, proč jsem si chtěl pořídit vodícího psa. Je to přirozenější a někteří „šuškalové“ jej ani nerozeznají od normálního. Obecně tedy někteří lidé nemusí vůbec poznat, že jsem slepý.

No nic, pojďme dál. Jednoho dne jsem se spojil s nadačním fondem Mathilda, který sídlí v Praze. Bylo mi řečeno, že vodícího psa mohu získat až poté, co absolvuji kurz prostorové orientace. Paní z Tyflocentra mě provázela ulicemi a dávala mi instrukce, jak se mám s bílou holí chovat. Nyní musím říct, že je to má dennodenní součást. Vůbec nevnímám, že ji používám. Samozřejmě, nejtěžší bylo se s tím ze začátku smířit.

Vždy, když jsem se doma po večerech nudil, přemýšlel jsem o všem možném a v hlavě mi doutnaly myšlenky typu „Proč já?“. Asi se budete divit, ale sám jsem si na tuto otázku postupem času dokázal odpovědět, a to ve smyslu, že bych měl začít něco dělat. Něco, co mě bude bavit, jinak ve svých 25 letech skončím jako troska. Začal jsem tedy vařit.

Světe, div se! Do dnešního dne se mi nepodařilo nic podpálit. Vaření jsem měl vždycky rád, ale nyní je pro mě tento obor daleko komplikovanější, protože nic nevidím. Nic není ale nemožné! Pokud něčeho chcete dosáhnout, je zapotřebí si za svým cílem jít, ať se děje, co chce. Začal jsem jednoduššími recepty a postupně přidával na složitosti. To víte, do guláše patří tmavá cibule, ale co když na ní nevidíte? No, vždy si nějak poradím. V toto období jsem začal pomalu dělat věci jako dřív.

Pokud bych mohl dát alespoň jednu radu těm, kteří v průběhu svého života přišli o zrak, pak bych zmínil to, aby začali dělat věci, které je dříve bavily a šly jim. Já jsem vždy rád uklízel a vařil, a tak v tom pokračuji za doprovodu nějaké pěkné hudby i nadále. Každý by si měl najít aktivitu, která člověku pomůže vypnout hlavu a relaxovat.

Dalším příkladem toho, že i při plné nevidomosti je možné se věnovat věcem zdánlivě nemožným, je skutečnost, že se mi na počítači podařilo sestříhat video. V dnešní moderní době mají mobilní telefony či počítače integrované hlasové asistenty, které uživatele provází tím, co se na jejich obrazovce aktuálně nachází.

Co si budeme povídat, moderní technologie má určitě spoustu pozitiv. Nicméně i negativa se najdou, a to také v mém případě. Někteří lidé, kterým se třeba nikdy nepovedlo sestříhat video a jsou zcela bez handicapu, bývají frustrovaní a dávají mi to „sežrat“. Tak to zkrátka je. Já jsem se s tím již naučil pracovat. Dříve jsem se těmto lidem snažil jejich názory vyvracet, dnes je nechám vypovídat. Buď jednou pochopí, že některé jejich narážky jsou zbytečné, nebo ne. To už je jejich věc.

Co jsi dělal, když jsi byl ještě vidomý?

Studoval jsem hotelovou školu v Plzni, obor kuchař. Byl jsem typický středoškolák, kdy mě nezajímalo nic jiného, než že po škole odhodím batoh, sednu si k počítači a do večera budu hrát Metin (počítačová hra) online s kamarády. Internet a počítač byly mé jediné záliby. Gradovalo to v době, kdy už jsem věděl, že mám problémy se zrakem. Snažil jsem se využít každou situaci, protože jsem věděl, že to nemusí již dlouho trvat, co nic neuvidím. Hry jsem začal hrát dokonce i během vyučování. To víte, dlouho mi pak trvalo se smířit s tím, že již nemám aktivitu, které jsem se věnoval roky, a která mě hrozně bavila. Je pravda, že mě to dnes již pustilo a raději se dívám na film či seriál nebo poslouchám audioknihu. V období mezi školou a ztrátou zraku jsem byl kuchařem. Nikdy jsem ale neměl možnost pořádně vařit. Před tím jsem pracoval ve firmě, kde se vyráběly kufry do aut. Následně jsem našel uplatnění ve společnosti, která se zabývala výrobou zámečků do elektrospotřebičů. Tyto zámečky se dávají například do praček, které automaticky odemknou dveře, jakmile doperou prádlo. Do této společnosti jsem již nastoupil jako poloslepý. Nebudete mi věřit, ale dost dlouho mi trvalo, než jsem odhalil karty a sdělil nadřízenému, že kvůli problémům se zrakem již dále nemohu svojí práci vykonávat.

V listopadu 2018 jsem dostal slepeckého psa a v lednu 2019 jsem začal shánět další práci. Řekl jsem si, že mám psa a další pomůcky, a tak je na čase opět začít něco vykonávat. Díky sociální síti Facebook jsem narazil na článek Nadačního fondu Českého rozhlasu. Autor se v článku poptával po pracovnících projektu „Návštěvy POTMĚ“. Zúčastnil jsem se pracovního pohovoru, který byl pro mě úspěšný – přijali mě. V rámci tohoto projektu jsme navštěvovali seniory v zařízeních i doma, které jsme se snažili nějakým způsobem zabavit na základě jejich společných zájmů. V tomto zaměstnání jsem vydržel několik měsíců, pak mě propustili. Prý o jejich služby nemělo moc institucí zájem. Navrhli mi ale příležitost pracovat jako koordinátor ve sbírce Světluška. Tato práce ale byla vždy jen od jara do listopadu. V lednu 2020 jsem dostal výpověď, a tím tak přišel i o tuto práci.

V květnu 2020 jsem na facebookových stránkách našel informace o soutěži o chytré brýle OrCam pro nevidomé, které jinak stály 130 000 Kč. Podmínkou soutěže bylo natočit nějaké vtipné a inspirující video, ve kterém jsem měl zmínit, proč právě já bych měl vyhrát. O této soutěži jsem se bavil s kamarádkou, která mě nakonec přesvědčila, abych se zúčastnil. Natočil jsem tedy situaci, kdy ráno vstanu a chystám se obléknout. Náhle zjistím, že oblečení, které si chci vzít na sebe, potřebuji vyprat, ale nemohu rozpoznat barvy, a tak prádlo nemohu správně rozlišit. Dále situaci, jak vyzvedávám letáky ve schránce, které se snažím marně přečíst. Videa jsem tedy zařadil do soutěže a čekal. Dlouho se nic nedělo, až jsem litoval toho, že jsem takové „opičárny“ natočil a někam odeslal. Říkal jsem si, že z toho akorát bude někdo mít srandu na můj účet. „To tedy byla kravina“, povzdychl jsem si.

Po několika dnech, jako by mé politování účasti v soutěži někdo vyslyšel. Přišla mi zpráva na Messenger, že jsem brýle OrCam vyhrál! Přijel ke mně zástupce společnosti OrCam, od něhož jsem výhru převzal. Po týdenním testováním jsem usoudil, že produkt má potenciál. Zástupci OrCam jsem volal s dotazem, zda mohu brýle předvést členům Tyflocentra. Dostal jsem zelenou s tím, že přednášku nanečisto odprezentuji nejprve před ním, což jsem nakonec učinil. Jemu se má prezentace natolik líbila, že mi nabídl práci ambasadora OrCam pro ČR. Řekl mi, že prezentace pomůcky pro nevidomé bude určitě autentičtější od člověka, který má sám zrakové potíže než od zdravého člověka.

S odstupem času za mnou zástupce přijel s nabídkou, že mohu brýle OrCam představovat lidem za menší odměnu. To se mi zamlouvalo, a tak jsem souhlasil. Mnohem více než vidina peněz mě na tom baví poznávat nové lidi, jejich příběhy a předávat jim cenné informace. Mám radost z toho, když se lidé dozví, že existují skvělé kompenzační pomůcky, na které navíc přispívá stát. Rád lidi s podobným handicapem informuji o tom, na co mají nárok a jak si vyřídit příspěvek na určité pomůcky.

Občas má někdo potřebu mě odsuzovat, jakmile na sociální síť Facebook umístím nabídku prezentace brýlí. Lidé ji často považují za reklamu pouze za účelem výdělku. Já osobně to tak ale nemám. Jak jsem již zmínil, chci lidem primárně sdělit informace o skvělém produktu s možností jeho pořízení. Ano, výdělek je fajn, ale rozhodně ne za každou cenu. Někdy si říkám, že kdybych tuto práci nedělal, měl bych klid. Ale já už jsem si zvykl. K této práci jsem si ještě udělal kurz maséra. Do budoucna si chci otevřít vlastní studio a podnikat sám na sebe.

Jak vycházíš s lidmi a svůj handicap pohlížíš ty?

Ze svého pohledu bych mohl lidi rozdělit na hlavní 3 skupiny:

1. Lidé, kteří mě znají osobně a chovají se ke mně tak, jako bych byl bez handicapu.

2. Lidé, kteří mě znají pouze z internetu, tedy z různých sociálních sítí a kritizují mě jen proto, že se na svět dívám jinak než oni.

3. Lidé, kteří mě znají pouze z internetu. Jsou to zejména návštěvníci a sledující mého profilu na sociální síti TikTok. Jsou to ti, které můj publikovaný obsah na síti baví a šíří ho dále.

Pokud bychom se bavili o cizích lidech, které potkávám na ulici, pak buď narazím na dobré, nebo špatné. Jsou tací, kteří mi bez jakéhokoli oslovení z mé strany automaticky pomohou, pokud mi něco spadne na zem. Pak jsou ti, kteří mi vyjdou vstříc, pakliže je o pomoc požádám. Nicméně, najdou se i lidé, kteří se Vám snaží život ještě více znepříjemnit.

Vrátím-li se k těm dobrým, tak paradoxně jednu z nejlepších zkušeností mám s bezdomovci. Ty, které jsem potkal, byli moc milí a ochotní. Před nějakou dobou jsem přestupoval z autobusu na vlak, když jich venku pár sedělo. Byli docela dost hluční a možná i opilí. Seděli zrovna v cestě, po které jsem šel na vlak. V tu chvíli, když jsem je slyšel, jak se baví, jsem pomyslel na to, že pokud je požádám, aby ustoupili stranou, tak se na mě vrhnou. Mile mě ale překvapili! Pár z nich ustoupilo, a navíc striktně hulákali na ostatní, že potřebuji projít. Abych pravdu řekl, tak jsem si pěkně oddychl.

Pověz nám prosím více o tom, čemu se věnuješ nyní.

V nedávné době jsem navázal kontakt s nizozemskou značkou Envision, která také dodává chytré brýle. Jsou podstatně levnější než OrCam brýle. Fungují na podobném principu, jen s tím rozdílem, že mají více funkcí, protože jsou založeny, mimo jiné, na propojení s internetem. Kdybych to měl shrnout, tak OrCam jsou jednoduché minimalistické brýle založené na bázi offline režimu (bez internetového připojení) a jednoduše se ovládají. Envision brýle jsou složitější na ovládání, naopak má ale uživatel díky online režimu (připojení k internetu) přístup k více funkcím. Doporučuji každému, aby si vyzkoušel obě varianty a sám posoudil, které brýle mu budou více vyhovovat. Když se vrátím k Envision, tak jedna z příjemných online funkcí je možnost uskutečňovat videohovory. Vidící kamarád, kterému přes brýle voláte, Vás může navigovat z Vašeho zorného pole. Osobně to moc nevyužívám, ale věřím, že tato funkce má obrovský potenciál pro případné rozhodnutí pro pořízení těchto brýlí. Video se dá také uložit do chytrého telefonu. Já jsem si například díky těmto brýlím následně analyzoval, jak jsem šel k volit. Další výhodou online režimu brýlí je, že mají do budoucna možnost stažení nových potenciálních funkcí. Brýle Envision stojí kolem 86 000 Kč a od roku 2021 jsou registrovány v nové skupině kompenzačních pomůcek, kam patří i OrCam brýle.

Je nějaká šance, že se ti zrak vrátí alespoň částečně?

To bohužel není.

Je něco, co bys za normálních okolností nedělal z toho, čemu se věnuješ nyní?

Kdybych byl zdravý, určitě bych nedělal nic ve spojitosti se zdravotním handicapem. Nestal bych se tedy ambasadorem pro OrCam ani bych s největší pravděpodobností nespolupracoval s Envision. S klidným svědomím mohu říct, že mě handicap dost změnil. Dříve jsem měl na všechno spoustu času. Můj pohled na svět je nyní jiný. Jsem schopný dodržovat, co slíbím a také mám jiný názor na lidi. S nikým se nebojím komunikovat a každého beru jako rovnocenného, bez ohledu na to, co dokázal. Handicap mi také dodal více odvahy. Když jsem před pár měsíci byl u paní holičky, dozvěděl jsem se od ní, že se večer už bojí chodit do ulic. Já to vůbec nevnímám, protože mám tmu 24 hodin denně. Na „tmavý režim“ jsem tedy zvyklý. Zkrátka mi nedochází, že se někdo může schovávat za rohem s úmyslem mě přepadnout. Kdybych neměl zrakovou indispozici, tak bych zřejmě neabsolvoval ani kurz maséra, protože bych měl samozřejmě širší možnosti toho, co bych mohl v životě profesně dělat. Další, řekl bych, dobrou vlastnost, kterou mi má slepota přinesla, je ta, že nesoudím lidi podle toho, jak vypadají. Dříve jsem kolem sebe potřeboval pouze štíhlé dívky. To dnes již neplatí! Pouze vnímám, zda mi sedí jejich hlas a zda mi příjemně voní. Přišel jsem sice o zrak, ale tato skutečnost mě změnila o 180 stupňů k lepšímu!

Motivuješ také ostatní lidi?

To se samozřejmě snažím dělat od začátku. V minulosti jsem založil facebookový blog, prostřednictvím kterého jsem lidem předával zkušenosti. Jakmile jsem vyčerpal všechny své rady a začal jsem se svým handicapem fungovat na 100 %, oznámil jsem, že blog ruším, protože jsem se už neměl k čemu vyjádřit. Je pravda, že díky této platformě mě poznávali lidi, kteří hned se ke mně hlásili. Jinak, motivovat se obecně snažím i dále. Jsem sociální člověk a vyhledávám komunikaci s ostatními. Rád komukoli s čímkoli poradím!

Níže naleznete odkaz na internetovou stránku Equipa, kde se dozvíte více o zmiňovaných kompenzačních pomůckách z článku výše: